Aktuality

Slavnostní projev místopředsedy Senátu PČR Petra Pitharta při otevření Hartmanické horské synagogy

18.05.2006 - 07:32

Pane zemský rabíne, paní ministryně, pane starosto, občané hartmaničtí a lidé z okolí, vzácní hosté, dámy a pánové,


také hartmanická synagoga je staronová. V docela ale jiném smyslu než ta slavnější stejného jména v Praze. Je staronová proto, že teprve odnedávna se v ní znovu propojila minulost s přítomností. Totiž od té doby zhruba před šesti lety, kdy se lidé rozhodli zachránit ji. A to platí, i když zřejmě už nikdy nebude plnit svůj původní účel.
Hartmanická synagoga byla ve svém starším životě jedním z mnoha duchovních ohnisek tohoto kraje, odjakživa pestře zabydleného. Lidé různých jazyků i různých věr tu dlouhá staletí dokázali žít soudržněji než na územích srovnatelně pestrých. Podle četných vzpomínek se Češi, Němci i Židé stýkali na Šumavě méně konfliktně než jinde: nezajímali je příliš národnostně či nábožensky zabarvené řevnivosti. Určitě v tom hrály roli drsnější životní podmínky, v nichž horská příroda vedla zdejší lidi k sousedské spolupráci a vzájemné pomoci. Den plný těžké práce nedává velké šance agitátorům zášti a nenávisti ve večerní hospodě. To o tomto kraji píše Karel Klostermann jako o vlasti, vlasti společné Čechům, Němcům a Židům, o patriotismu, protože tady dlouho nebyly rozhodující krev a jazyk, ale společný úděl hospodařit na tomto kusu země. Ani vzájemně se vždy proti sobě vyhraňující státy, ani výlučně pojaté národy či nesnášenlivé víry, ale sdílená, společně vzdělávaná a společně uctívaná země, vlast. Tato synagoga s důležitým přízviskem horská je památníkem a připomínkou existence takto oduševnělé vlasti.
Bude nyní opět prostorem otevřeným pro lidská společenství. Prostorem nemyslím jen střechu nad hlavou. Ten, který myslím, tu vznikl už tehdy, když se vytvořila původně malá, ale postupně se rozrůstající skupinka lidí, která si předsevzala vyrvat tuto opuštěnou stavbu zubu času a stoupající vodě zapomnění. Ti lidé přispěli prací, nápady, penězi. Už tehdy vytvářeli prostor, ve kterém se v příštích letech, desetiletích a snad i staletích budou setkávat lidé s lidmi, přítomnost s minulostí, zapomínání s pamětí.
Ve svém novém životě je tato synagoga rovněž srozumitelným příkladem fungování občanské společnosti. Lidé nečekají, až státu zbudou nějaké peníze, a pustí se sami do díla. Před občanskou společností někteří varují, prý se snaží vyrvat moc z rukou reprezentantů politických stran. Ve skutečnosti jí jde právě naopak o to, aby se lidé nemuseli neustále o všechno doprošovat státu, přít se o své díly z něho, ale aby mohli pro sebe vytvářet něco hodnotného třeba jen proto, že jim na čemsi osobitém, možná pošetilém záleží. Zkrátka aby stát nemusel mít tak velkou hlavu, protože mu nezbývá než myslet úplně na všechno. Aby lidé mohli svoji svobodu naplnit také něčím jiným než jen nároky, požadavky a nadáváním.
Zdánlivě tu nešlo o nic víc než o rekonstrukci zchátralé budovy, nijak zvlášť architektonicky pozoruhodné, to se ostatně synagogám téměř zapovídalo, budovy, jež nebyla srovnána se zemí jen proto, že na to po úředním rozhodnutí nezbyly peníze. Byla to, tak říkajíc, klika. Příští rok by už určitě z okresu či přímo z kraje peníze přišly a synagoga, vlastně opuštěný sklad pneumatik Vojenských lesů, by zmizela z očí a pak i z myslí. Hodnotou, na které lidem kolem Michala Klímy záleželo, je tedy obnovená, oživená paměť na to, že tu žili, pracovali a modlili se lidé, na které jsme měli provždy zapomenout.
Hodnota této nenápadné budovy však v poslední době prudce stoupla, stoupla totiž o onu investici dobré vůle. Neslouží sice svému původnímu účelu být duchovním útočištěm pozoruhodné menšiny, která musela bojovat o své místo na slunci, ale svým obnovením získala účel nový, nový smysl: být místem, odkud by měla napříště vyzařovat vůle k paměti, zájem o ty druhé, tolerance, slovem úcta ke všem lidem, kteří tu spolu žili, pracovali a modlili se.
Nevím teď přesně jak je to u Židů, ale u křesťanů se duch vznáší nad vodami a vane, kam chce. Vskutku, může odkudkoli, také odsud, z tohoto kraje, vyvanout. Na chvíli, na delší čas, nebo i navždy. Aby tomu tak nebylo, má v Hartmanicích ode dneška další útulek. Bude se tu napříště určitě více zdržovat, vždyť je to jediná synagoga z mnoha desítek, co jich v tomto kraji kdysi bylo.
Hádám, že i teď nad námi vane a těší se z dobré vůle dobrých lidí.

» Město Hartmanice » Židovská obec v Praze » Návštěvní kniha

Program akcí

Koncert skupiny Elias
V úterý 27. 12. od 18: 00 se v synagoze bude konat koncert skupin...
Zpěváci a muzikanti z Horažďovic
Dne 17.12. od 15.30 proběhne koncert "Zpěváci a muzikanti z ...
Výstava Židovské komunity na Sušicku
Zveme Vás na nově instalovanou putovní výstavu "Židovské kom...
Odpoledne s písní a příběhem
V sobotu 21. 10. od 16 hodin se v Hartmanické synagoze uskut...
Koncert orchestru Šarbilach
V neděli 3. 9. od 16:00 se v Hartmanické synagoze uskuteční ...
Koncert pěveckého sboru Prácheň
Dne 7. 5. od 16 hod se v Hartmanické synagoze uskuteční koncert p...

Děkujeme

Za finanční příspěvek od Plzeňského kraje

Logo Plzeňského kraje
Nadačnímu fondu Krskových
nadacni_fond_krskovych
Za trvalou podporu od společnosti Grafia s.r.o.

grafia

 

Za poskytnutí inzertního prostoru portálu