A2 kulturní týdeník, 31.1.07: Česko-německá deklarace

31.01.2007 - 13:01
A2 kulturní týdeník, 31.1.07
Blahoslav Hruška: Česko-německá deklarace. A2 kulturní týdeník, 31. 1. 2007, s. 20 - Společnost.

Deset let dvojtečky za minulostí

Dokument, který má osm poměrně stručných kapitol, se stal jakýmsi středobodem či přímo zaklínadlem vztahů mezi Čechy a Němci - extremisté na obou stranách hranice se jím ohánějí a vzájemně se obviňují z porušování zásad této pracně vyjednané listiny, od jejíhož slavnostního podpisu na Pražském hradě uplynulo minulý týden deset let.

Co vlastně česko-německá deklarace za poslední dekádu ovlivnila a vytvořila? Je to jen mrtvý a nepotřebný cár papíru, který nikomu neposlouží, jak se již krátce po pražské návštěvě tehdejšího německého kancléře Helmuta Kohla domnívala řada politiků? Nebo se deklaraci podařilo stát něčím důležitějším než pouhou archivní položkou? Odpověď je dvojjediná - zatímco idea tlusté čáry za minulostí, která je leitmotivem dokumentu, byla od počátku spíše nerealizovatelnou touhou po zapomenutí na temné stránky minulosti v českých i německých dějinách, realizace projektů vzniklých z deklarace přinesla možná až překvapivě mnoho.

Tečka za minulostí

Když byly těsně po válce z českého příhraničí nuceně vysídleny statisíce Němců, přišla do Sudet podivná sorta lidí. Novodobí zlatokopové ve jménu historického zadostiučinění rabovali opuštěné vily a ještě hluboko do padesátých let věřili, že to, co v příbytcích vyhnanců nezbylo, je někde pečlivě ukryto, zakopáno a utajeno. Strach z navrátilců byl všudypřítomný.
Něco podobného se v českém parlamentu odehrávalo i padesát let po válce, tedy v únoru 1997, když se schvaloval nedlouhý text česko-německé deklarace, která byla parafována ministry zahraničí obou zemí Klausem Kinkelem a Josefem Zieleniecem v prosinci roku 2006. Také tehdy měli zejména komunisté a republikáni pocit, že deklarace je především dílem revanšistů z řad sudetských Němců, předstupněm k porobě Čechů a jakýmsi trojským koněm sudetoněmeckých zájmů. Asi největší nechutnosti tehdy na parlamentní půdě pronášel republikánský poslanec Josef Krejsa, kterého naštěstí voličský nezájem poslal i s jeho kumpány do ztracena. Vypjaté polohy spojené s přehnaným očekáváním ovšem zaznívaly i v demokratickém táboře. Daniel Kroupa z Občanské demokratické aliance prohlašoval, že deklarace je "zkouška, zda jsme schopni stát se národem, který bude v Evropě schopen soužití s ostatními národy". V podstatě tak jen přiživoval mýtus o českém šplhounství, který by se dal shrnout do jediné věty: celý svět se na nás dívá, a my ho tedy nesmíme zklamat. Kroupova slova ostatně až nápadně kopírují stať Milana Kundery Český úděl z roku 1968. Evropu pochopitelně bilaterální debaty mezi Čechy a Němci nezajímaly.
Také dnešní spokojený důchodce z Vysočiny, totiž Miloš Zeman, tehdy prorokoval, že "deklarace startuje duchovní a morální proces". Sluší se ovšem připomenout, že před deseti lety výrazně napomohl přijetí dokumentu. Tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi to ale nedal zadarmo: poslanecká sněmovna k textu připojila větu, která přitvrdila asi vůbec nejvýraznější myšlenku deklarace - ideu tlusté čáry za minulostí. Zatímco v původním znění Česko a Německo prohlašují, že v historii nebudou hledat střelivo pro politické útoky, podle parlamentu takové činnosti musí přímo cíleně zabránit.
Myšlenka tečky za minulostí, která by uzavřela spory o minulost a narýsovala jakousi startovní čáru pro další etapu česko-německých vztahů, byla od počátku z české strany vnímána jako příslovečné zabití dvou much jednou ranou. Jednak se tím berlínská vláda měla distancovat od nároků vyhnaneckých aktivistů, kteří operovali s podporou bavorské státní kanceláře v zádech, současně šlo ale také o "malou domů" - o nespravedlnostech a omylech kolektivní viny a excesech nuceného odsunu více než dvou a půl milionů Němců se totiž tehdy diskutovalo i v Česku a Klausův kabinet cítil potřebu vymezit, co je z pohledu českých národních zájmů ještě přípustné a co je naopak rušivým elementem.

Vyhánění není vyhnání

Proto se v deklaraci objevuje nejen věta, v níž "obě strany prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti", ale i taxativní výčet křivd na českých Němcích. Ti jsou v textu ovšem důsledně označováni za sudetské, a to přesto, že odsun po stihl také Němce z Prahy, Brna, Jihlavy, Slezska a jiných oblastí, kteří s historickým územím Sudet neměli co do činění. Velká část Němců, na něž by se označení hodilo, zase s ideologií "sudetoněmectví" nechtěla mít nic společného. "Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny," stojí v deklaraci. Z lingvistického hlediska je zajímavá hrátka se slovesným videm - zatímco vyhánění (v německém originále die Vertreibung), vyvlastňování a odnímání je v nedokonavém tvaru, který vsugerovává představu dlouhodobého procesu, tedy nikoliv rázného činu, vysídlení bylo pro vyjednavače deklarace již pozvolným plánovaným aktem, a proto může být ve tvaru dokonavém. Lingvistické nuance jsou však z historického hlediska nepodstatné - ze vzpomínek mnoha českých Němců je totiž zřejmé, že o nějakém strukturovaném procesu nemůže být ani řeči. Vyhnance často od sbalení zavazadel dělilo k překročení hranic jen pár hodin.
Sluší se však připomenout, že vyjádření české lítosti obsažené v deklaraci je poměrně otevřené a v mnohém navázalo na projev Václava Havla v Karolinu v roce 1995, později všeobecně interpretovaný jako omluva sudetským Němcům. Havlovy snahy tím byly ale paradoxně přeceněny, protože jako prezident na vyhnanecké téma z pohledu českoněmeckého usmíření nikdy žádný ucelený názor nezveřejnil.
Zcela stranou v deklaraci zůstala otázka nouzového zákonodárství, tedy takzvaných Benešových dekretů. Na české politické scéně v té době s výjimkou iniciativy Smíření 95 nebylo uskupení, které by prezidentské dekrety kritizovalo a chtělo jejich dopady prozkoumávat. Nikdo se ani nezabýval čistě teoretickou právní úvahou, podle níž by zrušení dekretů nenastolilo stav před jejich přijetím, tedy nevrátilo situaci českých Němců na sklonek druhé světové války. Dnes už debata o dekretech dávno utichla, před deseti lety byla ale brána jako útok na samu podstatu české státnosti.
Nakonec se tedy vyjednavači deklarace shodli na tom, že dorozumění a shoda mají sice přednost, ale zároveň "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor". Překlad do nediplomatické řeči byl zřejmý - dekrety jsou integrální součástí českého práva, a bylo by tedy proti duchu deklarace, kdyby se je někdo pokoušel vykládat nebo přímo navrhoval jejich zrušení (což ostatně před vstupem Česka do Evropské unie žádal nejen Evropský parlament, ale také saský zemský sněm).
Strnulost v jinakosti právních názorů se ale projevila jen pár minut poté, co Klaus a Kohl deklaraci na Pražském hradě podepsali. Na dotaz agentury DPA totiž Kohl prohlásil, že text nijak neřeší majetkové otázky, které tak zůstávají otevřeny. S rázným ujištěním Čechů, ale především Poláků o tom, že německý kabinet žádné majetkové nároky nepodpoří, přišel až Kohlův nástupce Gerhard Schröder a po něm kancléřka Angela Merkelová.
Majetkové restituce a neprolomitelnost hranice února 1948, které česká diplomacie odhodila při podpisu deklarace mocně pryč, se tehdy jako bumerang vrátily zpět. Řečeno slovy připisovanými Zieleniecovi: z tečky za minulostí se stala dvojtečka.
Za dvojtečku se přitom od té doby doplňuje leccos, a to na obou stranách hranice. Sudetoněmecký landsmannschaft se na svých sněmech obrací pouze do minulosti, která je zcela v duchu historické amnézie prezentována jako nikým a ničím nezaviněné strádání a ponižování, a volí si k tomu i příslušně provokativní hesla (naposledy "vyhnání je genocida"). V Česku zase jakákoliv zmínka o restitučních žalobách a německé poválečné problematice vůbec vyvolá spolehlivě až hysterické reakce z tábora obhájců národních zájmů i těch, kteří by česko-německou problematiku nejraději zúžili výhradně na česko-sudetoněmeckou.

Pravda o Němcích na křídovém papíře

Kompromis tlusté čáry za minulostí však neznamenal, že by se o problematických etapách historie mělo mlčet. Naopak, deklarace ve svém prvním odstavci přímo předpokládala, že "společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti".
Signatáři dále měli za to, že "historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci... vyžaduje společné zkoumání", a zavázali se k pokračování českoněmecké komise historiků, která vznikla již roku 1990. Nápad to byl samozřejmě chvályhodný - kdo jiný než historici a jak jinak než společně by se měli dobrat otevřeného pohledu na dějiny, který se pokusí překonat tradiční národovecký pohled na historii.
Ono jasné slovo zmíněné v deklaraci ale zůstalo bohužel dosti zastřené. Příkladem může být prohlášení Komise z jara 2002, kdy se v souvislosti s pátým výročím deklarace a projednáváním vstupu Česka do Evropské unie opět rozvířily debaty o Benešových dekretech. Ve snaze ukázat politikům, jak se věci mají, historici v kratičkém textu autoritativně vylíčili, že příčinou dekretů je rok 1938, bez Mnichova by nebylo odsunu a všichni, kdo to tak nechápou, jen dějiny instrumentalizují ke svému prospěchu. Vrcholem českého národního vzepětí na poli historiografie pak byla kniha Rozumět dějinám, kterou Dostálovo ministerstvo kultury za podpory bývalých či tehdejších členů Komise (Zdeněk Beneš, Jiří Pešek, Václav Kural) vydalo jen několik týdnů poté. Narychlo spíchnutá publikace, vydaná nakladatelstvím Gallery v otřesné grafické úpravě, zato na křídovém papíře (!), poslepovala dohromady starší příspěvky od zaangažovaných autorů a byla narychlo distribuována do škol. V poslední kapitole brožury pak byli všichni, kdo nesouhlasili s tezí, že za ztrátu domova si v podstatě Němci mohou sami, protože to "patřilo k následkům války", kterou hitlerovské Německo vyvolalo, označeni za "esejisty", s nimiž není možné vést odbornou debatu. Jinými slovy - elitní státní historici si přivlastnili klíč k dějinám a občanský a morální pohled na německou problematiku odsoudili jako ahistorický a nepřípustný.
Vlivem vleklých debat o tom, kdo vlastně historii zneužívá, tak došlo v Česku k zajímavému paradoxu.
Za tím co čeští dějepisci se přeli o to, kdo a jakým způsobem smí dějiny vykládat, a přešlapovali v úzkém tematickém i metodologickém kruhu, bílá místa v českých dějinách museli odkrývat jiní. Dosud jedinou monografii na téma Sudet v nacistickém Německu tak napsal Němec Volker Zimmermann a klíčovou knížku o ideologii sudetoněmectví ve vztahu k Česku zase emigrantka Eva Hahnová se svým německým manželem.
Rozpačité výsledky ale nezůstávají jen za úzce specializovanou skupinou historické obce. Potíže s nalezením svého opodstatnění má v dnešní době také česko-německé diskusní fórum, zřízené deklarací k "pěstování dialogu". Zatímco zpočátku se probírala také historická témata (lépe řečeno je nebylo z příspěvků na výročních konferencích možné odpreparovat), s postupem doby byly okruhy debat stále jalovější. Nad jednáními fóra se tak vznáší otázka, proč je nutné nad evropskou bezpečností nebo výzvami globalizace debatovat v úzce vymezené českoněmecké linii.

Hurvínek i výuka plavání

Kde tedy můžeme nalézt příklady "trvalého a do budoucnosti zaměřeného usmíření", které deklarace hned ve své preambuli předpokládá? Odpověď nenalezneme v archivech, na konferencích ani v obskurních sbornících, ale v mnoha zapadlých vesničkách, a také v rockových klubech, dětských táborech a na cyklistických stezkách. Tam všude totiž doputovaly peníze z Česko-německého fondu budoucnosti, který letos již desátým rokem zcela v duchu deklarace významně napomáhá procesu smiřování a porozumění. Bilaterální fond, na jehož zřízení se česká a německá strana v deklaraci dohodly, se přitom zaměřuje především na projekty menších rozsahů.
Mezi akcemi, na něž fond ze svého rozpočtu, financovaného českou a německou vládou, na svém posledním zasedání v prosinci loňského roku přispěl, tak patří nejen opravy kostelů a výstavy či zájmové kroužky, ale vedle sebe tu najdeme také zájezd Spejbla a Hurvínka do Augsburgu nebo společnou výuku plavání žáků ze základních škol v českém Rumburku a nedalekého německého Ebersbachu.
Celkových více než 800 milionů korun, které ve formě menších částek doputovaly do mnohdy zapadlých koutů republiky, nemají ale jen efekt v rovině česko-německé každodennosti. Často také napomáhají nápravě vykořeněného vztahu Čechů k malebné pohraniční krajině, kterou po válce a odsunu tamějšího německého obyvatelstva postihl sociodemografický experiment zvaný znovuosidlování pohraničí.
Příkladem může být znovuopravená (či spíše znovuvystavěná) synagoga v Hartmanicích na Šumavě, která se od loňského května stala vyhledávaným turistickým cílem v kraji. Z opuštěné horské synagogy, která se dnes pyšní přídomkem nejvýše postavené židovské modlitebny v Čechách, se po vzniku socialistického a etnicky již homogenního Československa stala nejprve malá továrna a posléze armádní sklad pneumatik. Podobně jako nedaleké Prášily nakonec jen zázrakem přežila demoliční výměr a za přispění Fondu budoucnosti povstala z trosek. Jako židovský svatostánek jde sice jen o mrtvou schránku, ta je ale díky historické expozici, která zde našla místo, příležitostí připomenout si, že zdejší společnost bývala multikulturní a kromě Čechů a Němců tu žily desítky asimilovaných židovských rodin.
Přestože nedávno ministři zahraničí obou zemí činnost Fondu prodloužili, je jasné, že nemůže fungovat donekonečna a jeho činnost zřejmě časem převezmou jiné grantové instituce. Unikátní byla nicméně jeho práce na obřím projektu, který má v sobě stále velký potenciál v podobě nezpracovaných vzpomínek tisíců pamětníků a dobových dokumentů - odškodnění nuceně nasazených a obětí otrockých prací.
Přestože mnozí se splátek z německé nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost, které nakonec dosáhly 210 milionů eur, již nedočkali, jde v poválečné historii Německa o jedno z nejviditelnějších morálních gest na pomoc obětem nacistického režimu.
Možná ještě důležitější než určitá osobní satisfakce, která byla v mnoha případech spíše finanční injekcí pro lačné příbuzenstvo lidí nasazených na práci do "rajchu", jsou ale vzpomínky v podobě dopisů, deníků a fotografií, které mohou výraznou mírou přispět k udržování mizející kolektivní paměti národa.
Práci s nimi se věnuje také Živá paměť, jedna z nástupnických organizací Fondu budoucnosti, která hodně sází na metodologii, jež je do češtiny poněkud toporně překládána jako orální historie.

Mezi pomníkem a zapomníkem

Živá paměť se přitom výsledky svého úsilí snaží propagovat tam, kde je to nejvíce potřeba, tedy ve školních lavicích. Ve čtyřicítce škol uspořádala v rámci projektu Zmizelí Romové besedy s pamětníky romského holocaustu, což je počin unikátní i v evropském měřítku. Z téměř tří tisícovek českých Romů, kteří prošli zkušeností obou sběrných lágrů v protektorátním Československu - Hodonína u Kunštátu a Let u Písku, by se ti, co jsou ochotní a duševně i fyzicky ještě schopní vyprávět o svém utrpení, dali spočítat na prstech jedné ruky.
Ve věku internetu a téměř stoprocentní počítačové gramotnosti mezi studenty by se mohlo zdát, že učitelům stačí, když zadají téma holocaustu jako domá cí úkol vhodný pro "vygooglování". Výzkumy ale potvrzují, že historická témata, události druhé světové války nevyjímaje, jsou doménou především školy, teprve pak následuje televize a vyprávění prarodičů a jindy hojně využívaný internet je zcela marginálním zdrojem poznání.
Zatímco příběhy přeživších z vyhlazovacích táborů na území dnešního Polska tak na děti mohou působit jako historky z jiné planety, právě očitá svědectví z "českých koncentráků" jsou jedinečnou šancí, jak školákům nabídnout ještě živou, více než půl století starou historii, a to z první ruky. Dnešní čeští školáci toho o holocaustu vědí relativně dost, i když to vyjadřují často velmi svébytně. Při jedné ze školních besed, které Živá paměť pořádá společně s Muzeem romské kultury, se tak pořadatelé dozvěděli i to, že koncentrák byl "fakt hustej tábor".
Na první pohled jadrný a provokativní popis koncentračního tábora je ale podstatnější, než by se mohlo zdát. Nevědomky totiž svědčí o tom, co by mělo být praktickým výsledkem česko-německé deklarace vnímané v horizontu každodennosti, totiž otevřené a nesvázané slovo o minulosti podpořené názorem generace, pro kterou jsou výsledky druhé světové války určující zhruba stejně jako westfálský mír.
Když před deseti lety historici Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný napsali knížku o vztahů Čechů ke své zhmotnělé minulosti a slá vě v podobě nejrůznějších soch a památníků, trefně ji nazvali Pomníky a zapomníky. Každé symbolické připomenutí velikána, bitvy nebo události v sobě totiž skrývá nebezpečí zániku. Z historie víme, že přijde-li "nová doba" v podobě nového režimu a ideologie, většinou si s sebou přináší také jiný obraz minulosti, a tak jsou pomníky (hmotné i ty metaforické) strhávány a v lepších případech odváženy do zapomnění depozitářů.
Česko-německé deklaraci naštěstí nic takového nehrozí. I kdyby se jednou stala takovým politickým "zapomníkem", stále tu jsou stovky drobných, ale každodenních výsledků v podobě opravených kostelů, koncertů, setkání, ale také zaznamenaných vzpomínek a svědectví, které přispívají ke kultivaci vzpomínkové kultury. Na dvoustránkový dokument, jemuž před deseti lety mnozí věštili rychlou smrt, to není málo.

Foto popis| Ilustrace Dina Podzimková
O autorovi| Blahoslav Hruška, Autor je redaktor deníku Právo.


» Město Hartmanice » Židovská obec v Praze » Návštěvní kniha

Program akcí

Koncert skupiny Elias
V úterý 27. 12. od 18: 00 se v synagoze bude konat koncert skupin...
Zpěváci a muzikanti z Horažďovic
Dne 17.12. od 15.30 proběhne koncert "Zpěváci a muzikanti z ...
Výstava Židovské komunity na Sušicku
Zveme Vás na nově instalovanou putovní výstavu "Židovské kom...
Odpoledne s písní a příběhem
V sobotu 21. 10. od 16 hodin se v Hartmanické synagoze uskut...
Koncert orchestru Šarbilach
V neděli 3. 9. od 16:00 se v Hartmanické synagoze uskuteční ...
Koncert pěveckého sboru Prácheň
Dne 7. 5. od 16 hod se v Hartmanické synagoze uskuteční koncert p...

Děkujeme

Za finanční příspěvek od Plzeňského kraje

Logo Plzeňského kraje
Nadačnímu fondu Krskových
nadacni_fond_krskovych
Za trvalou podporu od společnosti Grafia s.r.o.

grafia

 

Za poskytnutí inzertního prostoru portálu